Meg a Krkoun měli prácičku. Meg a Krkoun. Znělo to jako komické duo. Jenže nebylo. Ono není nic legračního na tom, vloupat se do bytu důchodci.

Rafan slintal Meg na boty.

"Fakt potřebujem toho vořecha?" sykla a otřela si mokrou botu o trávu.

Krkoun se k ní otočil od okna. Zpod nagelovaného ježka se zamračila prasečí očka.

"Hele, Finnová," zašeptal, "Rafan není žádnej vořech. Je to čistá rasa a má dlouhej rodokmen," a dál šťoural šroubovákem mezi rám a parapet.

Meg obrátila oči v sloup. Už potisící uvažovala, co tady vlastně dělá. Jak mohla klesnout tak hluboko – jak to, že leze do sociálních bytů s takovou krysou, jako je Krkoun Brennan? Z okenní tabulky se na ni vyčítavě mračila vlastní tvář. Na vteřinku v ní zahlédla ducha své matky. Stejné široko posazené modré oči, stejně zapletené světlé vlasy, dokonce i stejné zamračené vrásky mezi obočím. Co by si asi pomyslela maminka o tomhle jejím dobrodružství? Meg se proti své vůli zarděla. Jako odpověď to stačilo víc než dost.

V okenním rámu něco ruplo.

"Jsme tam," hekl Krkoun. "Jdem."

Rafan zaškrábal drápy po zdi a skočil do tmavého pokoje. Byl to průzkumník, vyslaný pátrat po nepřátelích. Jeho rozkazy byly jednoduché: hryznout všechno, co se pohne. Když to zaječí, je to nepřítel.

Pitbull rozhodně nebyl v plížení expert a povedlo se mu narazit do každého kusu nábytku v celém přízemí.

"To už můžeme rovnou zazvonit," reptala Meg.

"Ale přestaň pořád kňourat, Finnová," odsekl Krkoun. "Starý Lowrie je beztak hluchý jako poleno. Mohla bys tu klidně odpalovat rachejtličky a on by dál chrápal."

Krkoun překulil své ne právě drobné tělo přes parapet a přitom odhalil tučný pupek. Fuj. Meg se otřásla.

Ze tmy se vynořila tvář jejího partnera.

"Tak jdeš, Finnová?"

Meg zaváhala. Teď nebo nikdy. Tady leží hranice mezi odvahou a zlem. Teď se musí rozhodnout.

"Tak co? Nebo máš strach?"

Meg se naježila. "Já se nebojím ničeho, Krkoune Brennane."

Krkoun se nepěkně zachechtal. "Tak to dokaž."

Tohle byla manipulace a ona to věděla. Ale takovéhle výzvě Meg Finnová nikdy nedokázala odolat. Opřela se dlaněmi o římsu a pružně skočila do pokoje.

 "Takhle se vloupává, ty nemehlo," prohlásila povýšeně.

Tuhle poznámku si možná potom odnese. Ale dokonce ani Krkoun nebude ztrácet čas rvačkou, když má před sebou loupež. Naštěstí měl asi tak dlouhou paměť jako výjimečně hloupá zlatá rybka, takže při troše štěstí na její řeči zapomene dřív, než tady budou hotovi.

Pokoj byl zatuchlý a páchlo to v něm po lécích. Meg to znala; tak to páchlo tehdy v nemocnici, když strávila noc na pohovce před matčiným pokojem. Tím horší jí připadalo to, co se chystala udělat. Jak může? Jak může okrást bezmocného důchodce?

Může, protože potřebuje peníze, aby mohla utéct. Prchnout před Francem jednou provždy. Skočit na přívoz do Fishguard a už nikdy se nevrátit.

Mysli na přívoz, říkala si v duchu. Mysli na útěk. Sežeň peníze, jak se dá.

V celém pokoji bylo vidět, že tu bydlí starý člověk. Lahvičky léků a tubičky s mastičkami. Žádnou cenu to nemělo. Krkoun je přesto strčil do kapsy.

"To můžou být léky na srdce, Krkoune," šeptem ho upozornila Meg. "Ten člověk může dostat záchvat, až zjistí, že má vykradený byt. A ty pak budeš vrah."

Krkoun pokrčil rameny. "No a co? Bude o jednoho dědka míň. Ach, jaká hrůza! Fakt nevím, na co si furt stěžuješ. Jseš stejně spolupachatel, no ne?"

Meg otevřela ústa k protestu, ale neřekla nic. Ona to byla pravda. Skutečně bude spoluviníkem všeho, co se tady dnes večer stane.

"Tak přestaň fňukat a mrkni do prádelníku. Ten dědek někde musí mít prachy. Všichni starouši je mají. Aby je mohli někomu odkázat."

Další Krkounova perla. Meg zaváhala, ruku nad madlem prastarého prádelníku. Otevři to, říkala si. Otevři to a nes následky. Prsty se jí chvěly, ztuhlé strachem a studem. Na poličkách stály fotografie z dávna. Zažloutlé oči ji vyčítavě sledovaly zpoza zmatnělého skla. Nebylo to k ničemu. Meg Finnová je sice odvážná, ale není zlá.

Krkoun ji odstrčil.

"Srabe," zavrčel znechuceně.

V té chvíli se rozsvítilo. Starý Lowrie McCall stál na schodech a v ruce držel prastarou brokovnici. Zřejmě nebyl tak hluchý, jak si Krkoun myslel.

"Co tam vy dva děláte?" zasípal. Hlas měl ospale ochraptělý. Popravdě řečeno, byla to dost hloupá otázka. Dva vetřelci. Uprostřed noci. Ruce až po lokty v jeho věcech. Co by tam tak asi mohli dělat?

Lowrie brokovnici palcem natáhl. "No? Na něco jsem se vás ptal."

Krkoun nonšalantně krknul; proto se mu tak říkalo. "Kradem, dědku. Cos myslel?"

 Starý muž scházel zamračeně ze schodů. "Víš co, ty skopová hlavo? Myslel jsem si přesně tohle. Tak koukej vytáhnout ty svoje pazoury z mýho prádelníku, než ti udělám v hlavě větrání."

Meg zamrkala. Tohle byla scéna jak z americké detektivky, z nějakého toho krimiseriálu, kde všichni poldové mají vzadu culíky. Jestli to půjde dál podle stejného scénáře, tak teď Krkoun udělá nějakou hloupost a starouš je bude muset zastřelit oba dva.

To se ale nestalo. Rafan poznal nepřítele a vrhl se po bosé noze pod okrajem županu.

Pitbull otevřel tlamu, až mu v kloubu zapraskalo, a zahryzl se Lowriemu McCallovi do kotníku. Starý muž zavyl a začal mlátit psa po hlavě pažbou brokovnice. Jenže bylo to jako mlátit do betonu. Jak jednou Rafan něco popadl, nepustil to, dokud mu Krkoun neřekl – nebo dokud by sám nebyl mrtvý.